Každý člověk určitě někdy zažil, že se ocitl v obtížné a možná až beznadějné situaci. A možná že se momentálně v takové situaci zrovna nachází i někdo kdo v tuto chvíli čte tyto řádky. Možná někomu může jít dokonce i o život, například když má nějakou život ohrožující nemoc. Co člověku pomáhá, aby to nějak zvládl a přežil?
Často je to právě naděje, ta poslední šance, kterou člověk má. Ta mu pomáhá přežít, jít dál. Ještě něco zkusit. Taková naděje může být velkou motivací, aby to člověk nevzdal. Motivace ještě k nějaké akci.
V naději je ukryté semínko nejistoty. Možná to dopadne dobře, nebo… Naděje je opakem beznaděje, které se bojíme a snažíme se jí vyhnout, třeba tím, že si uchováme naději. Je to dualita. Naděje je lpění. Lpění na výsledku, který jsme si vysnili. Tím se neustále držíme něčeho známého. Co můžeme vymyslet? Jen to, co už známe. To v nás vyvolává pocit bezpečí, protože to známe. A je jedno, jestli je to pozitivní nebo negativní. Je to jistota. Jistota znamená pocit bezpečí. Ve skutečnosti se bojíme změny. Změny a nejistoty. Je to tak, i když určitě někteří budou tvrdit, že tomu tak není. Že vítají změny. Ano, mají rádi změny, ale v rámci jistoty a bezpečí. V rámci toho, co je pro ně známé. Krok do úplného neznáma vždy provází strach. Nemusí nás zastavit, ale je tam. Je v nás hluboce zakořeněný.
Beznaděj je něco, čeho se děsíme. Nelze už nic dělat. Už jsme vyčerpali všechny možnosti. Beznaděj ale může být i řešením. Naděje nás udržuje v něčem starém. Beznaděj nás může otevřít novému. Skutečné změně. V rámci známého už nemůžeme nic udělat. Co nám zbývá? Můžeme se jen odevzdat. Odevzdat se do náruče něčeho většího. Do náruče Života, Boha, Velkého Ducha, Manitoua, do náruče Osudu či Univerza. Je jedno, jak to nazýváme. V tuto chvíli nic neřídíme. Nic nerozhodujeme. Necháváme vše plynout. Pouze jsme. Jsme pozorovatelé. Tady a teď. V tuto chvíli se mohou objevovat nové obzory. Neprobádaná místa a možnosti. Naděje se dívá do budoucnosti a opírá se o minulost. Beznaděj nás spojuje s přítomností. Beznaděj nás vede k vnímání a přijetí toho, co je. Beznaděj je léčivý proces. Beznaděj je blíže životu, než naděje.
Jak ale unést beznaděj, když z ní máme takový strach? Je potřeba projít fází naděje, snahy, boje a vyčerpat všechny možnosti. Jinak bychom se nemohli dostat do beznaděje. Pokud nás ale život dovede až do beznaděje, je to dar. Je to uzavření něčeho starého a začátek něčeho nového. Je to jako když se housenka mění v motýla.
Abychom ale tento proces dovolili, dokázali se odevzdat, potřebujeme mít víru. Víra není dualitou, ale jednotou. Víru buď máme nebo ne. A víru má každý. Vědomě či nevědomě. Je hluboce zakořeněna v každém z nás. Má jí každý, i ten největší ateista. Beznaděj nám pomáhá víru v sobě objevit. Když jí najdeme, je to dar. Můžeme se pak cítit v životě bezpečněji. Víme, že je o nás s láskou postaráno. I v beznadějných situacích. Víra v sebe nám pomáhá zvládat to, co je v naší moci. Víra v něco většího nám pomáhá ustát to, co není v naší moci.
Mějte se Božsky a věřte 🙂
Jan