Má v dnešní době větší počet dětí různé psychické potíže než v minulosti a nebo se to dnes jenom více řeší? Možná obojí. Jako houby po dešti se objevují nové a nové diagnózy a psychologové a asistenti ve školách mají plné ruce práce. Psychiatrická centra nestíhají a najít volný termín u psychologa či psychoterapeuta bývá heroický výkon. Co se to děje?
Myslím, že je to odrazem nás dospělých. Naše děti reagují na nás dospělé, na prvním místě na své rodiče, své blízké a pak i na přetížené pedagogy či zastaralý školní systém. Reagují také na náš životní styl a atmosféru v rodině, škole či společnosti. Reagují na naše zranění, která jsme v minulosti nedokázali zpracovat a ukryli jsme je do svého podvědomí. Reagují na naše vztahy s rodiči, předky, na vztah s naším partnerem a někdy to jde ještě hlouběji.
Jenže to často lidé nechtějí slyšet a nebo si to nejsou schopni uvědomit. Snazší je zaměřit se na problémy dítěte, brát ho k doktorovi, psychologovi, zajistit mu ve škole asistenta a podobně, než se podívat na sebe, či lépe řečeno do sebe, na své vlastní problémy a zranění.
Jenže tím se mohou potíže dítěte ještě více prohlubovat. Pokud si rodiče či jiní lidé v okolí nedovolují vnímat, přijímat a projevit své vlastní slabosti, začne si dítě o sobě myslet, že je nějaké divné. Získá pocit, že s ním není něco v pořádku. A to ho bolí. Buď se z toho ještě více zhroutí a nebo to začne potlačovat a bude se snažit vyhovět svému okolí. Začne bojovat za to, aby se stalo lepším. Tak jak to dělá většina lidí. Jenže pak přestává být přirozené a vytváří si masku.
Pro děti je dar, pokud si jejich rodiče dokážou postarat sami o sebe a tím jsou ve své síle, pokud se zrovna něco nedaří. Když dokážou rozlišit co je v dané situaci jejich díl a co patří dítěti. Je skvělé, pokud tím svým dílem své dítě nezatěžují.
Takovým srozumitelným příkladem je situace, kdy se například dítě na hřišti zraní. Pokud k němu v panice přiběhne rodič a celý vyděšený se mu bude snažit pomoct, dost pravděpodobně v dítěti akorát vyvolá ještě větší traumatickou reakci. Když se ale rodiči podaří nejprve zvládnout svůj strach, může být dítěti mnohem větší oporou a dodávat mu důvěru, že vše dobře dopadne. Dospělý, pokud je ve své síle, se nenechá strhnout reakcí dítěte. A ani se ho nesnaží předčasně uklidnit. Prostě tam pro něj je. Pravděpodobnost vzniku traumatu je pak mnohem menší. To samé platí i pro situace, ve který se vyskytuje emoční napětí.
Musíme si také uvědomit, že stejně jako my, si naše děti přišly na tento svět prožít a zvládnout nějaké své vlastní zkušenosti. Kdo si myslí, že se věci v životě dějou jen náhodně, ten se mýlí. Život reaguje na nás a naše aktuální nastavení a to není náhodné, ale je to důsledek našeho předchozího vývoje. My rodiče bychom měli svým dětem ponechat příležitost projít si svými zkušenostmi jak jen je to možné. Čím jsou děti starší, tím víc bychom jim měli ponechávat odpovědnost a nechat jim řešit jejich situace. A pokud už se rozhodneme svému dítěti s něčím pomoct, tak bychom si měli nejprve nacítit a uvědomit, jestli ta pomoc není útěkem před naší vlastní bolestí či strachem. Může se totiž stát, že se naše dítě může naučit vyhýbat se svým věcem tím, že využijí našich zranění. Naučí se tak námi manipulovat a ztrácí tak vlastní příležitosti něco zvládnout.
Toto téma je velice individuální. Je pro mne těžké napsat o tom krátký článek, protože se mi k tomu vynořuje mnoho možných úhlů pohledu. Ale i takto to k zamyšlení určitě stačí.
Přeji krásné a pohodové dny všem!
Jan