Příliš mnoho znalostí může prohloubit naší rozpolcenost, pokud si na to nedáme pozor. V současné době má většina lidstva přístup k neuvěřitelnému množství informací. V nám známé minulosti ještě nikdy lidé neměli tolik informací, jako dnes. To je na jednu stranu skvělé, ale nese to s sebou i jistá rizika.
Mým oborem je osobní rozvoj, hodně se specializuji na práci, která se týká lidského podvědomí, což je naše nezpracovaná minulost. Proto se v tomto článku zaměřím tímto směrem.
Na trhu existují tisíce knih a na internetu obrovské množství textů a videí, které se týkají sepepoznání, osobního rozvoje, ezoteriky a tak podpobně. Sám jsem toho spoustu přečetl a shlédl. Jsou to všechno většinou zkušenosti, ale někdy i výmysly jiných lidí. Možná jste si už všimli, že jsou to sice různé příběhy a postřehy, které ale vždy mají něco společného. To společné jsou totiž Univerzální zákony, základ, na němž vyrostla tato naše existence. O tom ale teď psát nechci.
Informace jsou přenositelné, ale zkušenosti ne.
Získané informace pro nás mohou být inspirací, mohou nás někam nasměrovat, ale nikdy nebudou naší vlastní zkušeností. Tyto informace jsou pouze pověstným prstem, který ukazuje na měsíc, ale nejsou měsícem samotným.
A v tom vězí to riziko. Někteří lidé zaměňují ukazující prst za měsíc. Moudré knihy, moudří lidé*, osvícení Mistři jim něco předají a oni se tím snaží řídit, udělají si z toho náboženství a myslí si, že jsou také moudří. Ale oni nejsou moudří, ale jsou pouze chytří (někdy i vychytralí). Mezi chytrostí a moudrostí je totiž velký rozdíl.
*Moudrý člověk je ten, který má zkušenost
Proto moudrost patří víc ke stáří a chytrost k mládí. Moudrý člověk je pravdivý, ví něco nejen svou hlavou, ale celým svým bytím. Týká se to samozřejmě oblastí, ve kterých zkušenost a moudrost již získal. V jiných oblastech může být klidně nepravdivý a rozpolcený. Podobně jako někdo, kdo má pouze informaci, ale ještě nemá zkušenost.
Například si v nějaké knize přečtu, že si nemám věci brát osobně. Někdo mi řekne něco urážlivého, tak se mu to snažím ponechat. Řeknu si lde návodu, že to vypovídá něco o něm a já se tím nenechám rozčílit. Moje hlava mě tak může odpojit od pocitů a já můžu mít pocit, že jsem to zvládl. Jenže se v tu chvíli stanu nepravdivým a rozpolceným. Na oko jsem nad věcí a uvnitř se mnou cloumá hněv. Já jen hněvu nevěnuju pozornost, nebo se nějak snažím ten hněv potlačit, odstrčit a nevnímat ho. Je to přeci něco nízkého, hněvají se jen nízké bytosti a to já už přeci nejsem. Já jsem už na vyšší úrovni. Ano, takto pak obelhávám sama sebe a jsem rozpolcený a nepravdivý.
Nebo se od některého „osvíceného“ Mistra dozvím, že nemám věnovat pozornost myšlenkám, mám je nechat plynout a ony postupně zmizí a já budu mít takzvaně lehkou hlavu, stav bez myšlenek. Budu meditativní. I v tomto směru si můžu vytvořit falešnou iluzi tohoto stavu, pokud se o to budu snažit. Ona snaha neudělá nic jiného, než že nás otupí a opět jen něco potlačíme. Stačí aby nás pak zasáhla nějaká situace a je po tichu i po osvícení.
Berme tedy informace jako inspiraci, jako možnost na něco zaměřit svou pozornost, ale nesnažme se svou hlavou předběhnout svůj vývoj. To totiž ani nejde.
My se vyvíjeme díky zkušenostem a ty rozhodně nejsou instatní a rychlé.
Nechci nikoho děsit a strašit, ale některé zkušenosti získáváme i po několik životů a je to seriál na pokračování. Vědět o tom dává jistý nadhled, ale může to vyvolat i strach či depresi. Proto to někdo nechce ani vědět a bude raději tuto informaci i rozporovat. Zkušenosti z terapií to ale potvrzují.
Řešením je přijetí toho co je teď a život v přítomnosti. Přijetí toho hezkého i toho nepříjemného. Oboje je totiž důležité a skvělé. Což ale rozhodně není snadné. Dokud máme v sobě neuzavřené zážitky a traumata minulosti, bude nás to k nim prostě vracet. Zároveň si díky nim budeme vytvářet i nějakou představu budoucnosti, buď strachy nebo přehnaný optimismus.
Jakmile se nám v životě něco opakuje, k něčemu nás to stále vrací, tak jsme to ještě nepochopili. Když to pochopíme, už se nám to vracet nebude. Osvícení není dočasný stav, ale trvalý.
Pokud se cítíte být v něčem osvícení, máte to vyřešeno, ale někdo nebo něco vám to kazí, tak žijete v iluzi.
Moje zkušenost je, že díky rodinným konstelacím, pravidelné práci s Klíčem k životu, Reiki a dalším technikám se mi podařilo, a já vlastně nevím jak to přesně pojmenovat, nějak přijmout, dokončit, transformovat, uzdravit některá svá traumata minulosti a díky tomu můžu žít víc tady a teď, a do jisté míry s láskou a radostí si vychutnávat to, co je. Ano stále mám nějaké strachy, ale také mám víc síly se na ně podívat, nerozhodovat o svém životě ze strachu, ale postavit se tomu čelem. Mám také mnohem lehčí hlavu a přirozeně se mi honí hlavou méně nesmyslů. Ale je to až důsledek mé předchozí práce.
Jediné tedy o co se snažím je, všímat si. Všímat si toho jestli jsem vědomím tady a teď. Všímat si toho co se v mém životě děje a jak mě to zasahuje, jak se v tom cítím. Všímat si krásy i v maličkostech, protože je kolem nás spoustu krásy a úžasných příležitostí si něco užít. Ale všímat si i toho, co mě trapí, co se mi vrací. Tam s tím potřebuji vědomě pracovat, abych dokončil, pochopil, uzdravil něco, co mě nepouští dál. Tam se většinou obracím dozadu. Ale pak se musím zase vrátit zpět. Je to šamanská práce. Člověk si dělá výlety do dolního i horního světa, ale vždy se musí vrátit do středního světa, do života. Jedině ve středním světě, v životě pravdivě pocítíme, jak na tom skutečně jsme.
Na jednu stranu platí Oshův výrok, který je velmi osvobozující pro toho, kdo ho pochopil, že život nemá žádný cíl, žádný smysl. Vše už je tady, není třeba na nic čekat, tady a teď žijeme a můžeme si to užívat.
Ale zároveň platí i to, že se jako jednotlivé bytosti vyvíjíme, učíme, stáváme se celistvějšími a i to si můžeme užívat.
Mějte radost s každého krůčku, z každé zkušenosti, z každého nového poznání.