Od narození až do své smrti jsme na různých úrovních manipulováni a formováni rodinnou i společností. A to samé děláme i my, manipulujeme svým okolím. Nechci tady soudit, jestli je to dobré nebo špatné, prostě to tak je. Někdy jsou důsledky pro nás i okolí příjemné a jindy nepříjemné. Píšu tento příspěvek hlavně proto, abychom si toho více všímali, byli v tom vědomější a převzali tak více odpovědnosti za svůj život. Což ale může být velmi nepohodlné.
Jedna z častých forem manipulace bývá „cukr a bič“, rozdělování světa na „dobro a zlo“. Hodný/á kluk/holčička nebo zlobivý/á kluk/holčička, později občan/ka. Vytváří se tak v nás něco, co můžeme nazývat „svědomím“. Každá skupina, šamansky vyjádřeno „kmenová duše“ si vytváříí své hodnoty a své vlastní svědomí (každá rodina, školní třída, kroužek, sportovní klub, společnost, stát, skupina fanoušků, dokonce i skupina těch, co do žádné skupiny nechtějí patřit). Pokud jsme součástí nějaké kmenové duše, stáváme se součástí svědomí této skupiny. Když jsme v souladu s tímto svědomím, cítíme se dobře a naopak, pokud nejsme v souladu, pociťujeme vinu. A tomu se většina z nás chce vyhnout. Většinou se také chceme vyhnout tomu, aby jsme byli ze skupiny těmi druhými vyloučeni. Máme hluboko v sobě zakodováno, že vyloučení ze společnosti může znamenat i smrt. Proto se, snažíme, často nevědomě, udržet si dobré svědomí a zůstat součástí.
Jenže tento mechanismus často bývá zneužíván. Jsme skrze něj manipulováni nebo my sami manipulujeme svým okolím a čím více jsme nevědomí, tím lépe se to daří. Buď se snažíme přizpůsobit se, zapadnout a nebo proti tomu bojujeme, rebelujeme. Ale ani jedna volba ale není svobodná. Skutečně svobodné volby mohou vznikat pouze z jasného vědomí. V nevědomosti pouze reagujeme, děláme nevědomé rozhodnutí. Neseme důsledky, ale nebereme odpovědnost.
Každá kmenová duše, keždé společenství chce manipulovat, je to totiž její přirozeností, aby mohla existovat. Žádné společenství ve skutečnosti nechce a nepodporuje vědomého člověka, vnímá ho totiž jako své ohrožení. Proto je to na každém z nás, na každém jednotlivci, abychom se z toho dokázali vymanit, pokud k tomu dozrajeme a začneme si to uvědomovat. Smyslem není rozpustit nebo zničit kmenovou duši. Můžeme i nadále zůstat součástí rodiny, státu nebo fotbalového klubu. Můžeme tam ale být vědomí a svobodní. Jsme součástí skutečně ze svého rozhodnutí. Zároveň jsme si vědomi důsledků svých rozhodnutí. Přebíráme za ně odpovědnost. Nemusíme pak s kmenovou duší bojovat. Můžeme dokonce z kmenové duše čerpat podporu nebo sami nějak přispívat celku, podporovat druhé a probouzet tak v sobě soucit, lásku, sounáležitost. Můžeme být součástí kmenových duší, ale zároveň zůstat individuální duší.
Jak toho dosáhnout? V prvé řadě k tomu musíme dozrát. Má to svůj čas. Většinou se to stává ve středním věku, ale je to individuální. Někdo k tomu nedozraje za celý život nebo i po několik životů a jiný to dokáže už od mládí. Roli v tom hraje spoustu faktorů. Předpokládám ale, že ten, kdo čte tyto řádky, už k tomu dozrál.
Prohlédnutí, procitnutí často bývá bolestné. Může se ddít skrze různé životní krize. Najednou se nám rozbije domeček z karet, který jsme si kolem sebe vytvořili. Nekdo se pak začne horečnatě snažit opravit zbořený domek, ale už to stejně nikdy nebude stejný domek. Může tak ale minout příležitost k procitnutí. Procitnutí je totiž velmi nepohodlné. Měli jsme nějaký pohled na sebe, na život, životní hodnoty a najednou se potkáme s tím, že to byla pouze iluze. Uvědomíme si, že kolem neustále vytváříme nějaké iluze. Nevnímáme realitu objektivně, ale subjektivně.
Druhou fází je přijetí skutečnosti. Přijetí toho, že vše může a často i je jinak, než jsme si dosud mysleli. Přijetí toho, že jsme zároveň obětí i pachatelem. Je to náročné, ale velmi osvobozující a uzdravující. Zároveň tím začínáme přijímat odpovědnost za svůj život, stáváme se zralými a dospělými. Pozor, nesmíme v této fázi sklouznout do sebeobviňování se za to, co jsme podle nás nějak nezvládli, nebo nezvládáme. Přijetí je procitnutí a přitakání tomu, co je, tak jak to je. Je to odrazový můstek pro náš další život. Ano, teď jsem teď tam kde jsem, jsem ten kdo teď jsem a můj dosavadní život byl takový jaký byl. A je to tak v pořádku. Ale zároveň se nabízí otázka „Co dál?“. Vyhovuje mi to tak? Užívám si to? Ladí to se mnou? Chtěl bych něco žít nebo dělat jinak? Vím co a jak? Jsem ochoten tomu věnovat nějakou energii?
Tyto otázky jsou velmi důležité. Pokud se ptáme, jsme otevření. Odpovědi pak situaci uzavírají do nějaké škatulky. Když máme odpovědi, stáváme většími a máme to pod kontrolou. Nic z venčí pak nemá šanci proniknout dovnitř. Tak totiž vytváříme svůj svět iluzí. Vytváříme své iluzorní pravdy. Ego chce mít vždy odpověď, za každou cenu. Podobně můžeme vyhledávat lidi, kteří vědí, kteří mají odpovědi, což v nás vyvolává pocit jistoty. Pokud preferujeme pouze tento přístup, jsme snadno manipulovatelní a také my se snažíme s druhými manipulovat, aby přijali naše pravdy, naše odpovědi, pro naše vlastní pohodlí.
Když se naopak ptáme, stavíme se do role malého. Jsme otevření. Můžeme tak objevovat něco nového, být obohacováni. Může to ale vyvolávat pocity strachu a nejistoty. Pokud preferujeme pouze tuto strategii, přestáváme tvořit a budeme jen nečině přihlížet životnímu dění. Můžeme nám pak chybět tvořivost.
Celistvý člověk zároveň tvoří a zároveň žasne a objevuje. Vytváří odpovědi, ale zůstává otevřený tomu, že to není jediná možná odpověd. Takový člověk je nejhůře manipulovatelný a když, tak jen na chvíli.