Sedím před prázdnou stránkou mého nového příspěvku, v mém nitru čeká na projevení téma, které chce být sdíleno a nevím jak začít. Dokážu se teď vcítit do malíře, který sedí před prázdným plátnem a v duši vidí konečný obraz ale neví jak začít. Tyto pocity zažívám často, když chci něco sdílet. A zároveň už vím, že když nějak začnu, tak už to tak těžké není. Aha, vždyť už jsem to vlastně udělal :-).
Když jsem byl malý, moje strategie přežití a co možná nejpříjemněšího bytí byla, „moc se neprojevovat“. Stal jsem se postupně spíše introvertním člověkem. Tím jsem ale ztrácel i svou tvořivost. Uzamkl jsem se v „bezpečném“ světě pasivity a konzumu. Konzumní způsob života je, když přijímáme dary života, dary od druhých, ale sami nedáváme zpět své vlastní dary. Neprojevíme svůj potenciál, nenabídneme sami sebe životu a ostatním. Není to nic k souzení. Je to důsledek. Důsledek různých traumat a s nimi spojených strachů. Často díky traumatům dokonce ztrácíme přístup ke svým darům. Cítíme se pak ztraceni. Život je pak prázdný a smutný a tak se snažíme ho nějak naplnit, konzumním způsobem života a nebo utíkáme k různým potěšením, drogy, sex, alkohol a dalším podobným.
Konzumní způsob života nemusí být jenom o tom, že si stále něco kupujeme a získáváme hmotné věci. Já jsem například více konzumoval duševně. Četl jsem mnoho knih, časopisů, často sledoval televizi, poslouchal rádio. Později jsem absolvoval mnoho různých seminářů a kurzů a jako samouk jsem se učil hrát na několik hudebních nástrojů. Učil jsem se německy a pak anglicky. Na tom určitě není nic špatného a dokonce jsem si to užíval. Jenže. Stále jsem měl tendenci pouze přijímat a k tomu často pouze teorii. Praxe už byla příliš. A když už jsem nějaké zkušenosti získal, neposlal jsem je dál.
Jistě už každý z vás ví, že takto život nefunguje. Nemůžeme jenom brát. V přijímání a dávání musí být rovnováha. Jedině tak můžeme žít naplněný život. Ale pro mě bylo dávání příliš těžké. A tak jsem vždy s něčím začal, do jisté doby mě to bavilo a naplňovalo a po čase jsem začal v dané věci stagnovat a přestávalo mě to bavit. A tak jsem našel novou aktivitu (syndrom Blížence). Byl jsem ve všem takzvaný věčný začátečník.
Kdysi se mi podařilo sehnat skvělého učitele na kytaru a ten mi dal první hodinu zdarma, prý abychom se nejprve poznali. Pochválil mě, že na začátečníka mám šikovné ruce (to Blíženci mívají). Pak se mě zeptal, jestli se chci hudbou živit. To jsem si absolutně nedovedl představit a ani to, že bych vůbec mohl hrát před lidmi. Řekl jsem mu s hrdou skromností, ke které jsem byl vychován, že se to chci naučit pro sebe, pro své potěšení. Byl to opravdu skvělý učitel, už jsem ho pak nikdy neviděl a ani telefon mi nezvedal. Teprve později mi to došlo. Plýtval bych jeho časem a jeho dary. Je lepší, když je dá někomu, kdo je předá dál, než někomu, kdo je pouze uloží do trezoru.
Později jsem našel ještě jednoho skvělého učitele, který by mě asi pomohl i v tom, abych zvládl hrát i pro druhé, byl to dobrý psycholog, ale to už mi došlo, že kytara není moje cesta. I když si i tak rád na ní zabrnkám. Mám kytaru z lipového dřeva a její zvuk má příjemný vliv na mé srdce :-).
Každý jsme si do toho života přinesli nějaký ten svůj životní úkol či úkoly. A život nás láskyplně a někdy i drsně vede k tomu, abychom zde ten svůj úkol naplnili a prožili. Já se mimo jiné učím dávat. Dávat své dary do služby životu a lidem. Učím se také jít s kůží na trh.
Už jsem objevil své dary a není jich málo. Nasbíral jsem mnoho zkušeností se sebepoznáváním, mystikou, sebeuzdravováním svých traumat, s nahlížením do něvědomí a tak podobně. Za patnáct let praxe už jsem provedl i mnoho lidí terapiemi a semináři. To je mé poslání, zde cítím, že jsem na svém místě. A tyto dary předávám dál, těm, kdo je potřebují. Měl jsem sice i pár profesních odboček, ale ty mi jen potvrdily mojí cestu.
Moje žena si do mě občas rýpne, že pořád jen něco píšu, jestli to k něčemu je. Jako spisovatel se opravdu necítím a ve škole jsem při češtině a specielně při slohových cvičeních doslova trpěl. Ale pro mě je to způsob, jak se otevřít. Nejsem typ, který si stoupne do Hyde Parku a začne tam něco vykládat. A tak píšu.
Vtipné je, že když si dám s psaním pauzu, dávají si pauzu i mí klienti. Když začnu něco psát, začnou lidé chodit na terapie a semináře. Co jsem si to na sebe vymyslel 😀 ? Asi je to také přechodný stav a pravděpodobně jednou narazím na nějaký svůj skrytý program, který to řídí, ale momentálně mi to prostě tak funguje :-).
Smyslem tohoto článku je předat informaci o tom, že díky dávání můžeme žít naplněný život. Každý samozřejmě má jiné dary. Důležité je, že když dáváte své dary, nikdy neubudou. Pokud jste spojení se svojí esencí, předáváte své dary s láskou. Je jedno jestli upečete bábovku, postavíte dům, opravíte auto a nebo předáte informaci. Do všeho dáváte kus sebe. Kus něčeho, co nemá nikdo jiný. Já mám rád dobrou kávu. A dokážu poznat, jestli jí někdo uvařil s láskou. Můžete mít stejný kávovar, stejnou kávu, vodu, ale výsledek není stejný. Odráží se do něj stav toho člověka, který tu kávu vaří. A pokud jí vaří rád, vždy si pochutnám. Naplní to pak nás oba. Není to krásné?
Moc mě potěší, když mi občas někdo napíše jakoukoliv zpětnou vazbu na mé příspěvky. Klidně mi i můžete napsat, pokud máte nějaké téma, které vás zajímá. Může mě to inspirovat jako téma dalšího článku. Může to být cokoliv, co se týká sebepoznávání, osobního rozvoje, rodinných konstelací, čínské astrologie, feng shui a podobně.
Přeji všem krásné a pohodvé dny!
Jan