Je pozdě večer a právě jsem se vrátil z konstelací. Konstelace člověka vždycky nějak hlouběji zasáhnou, konsteláře nevyjímaje. Cestou domů mi jelo v hlavě více věcí, mimo jiné i můj vnitřní kritik, kterí vždy po bitvě ví, co jsem mohl udělat lépe. Bohužel v bitvě samotné rady od něj tak nějak nepřicházejí :-D. Už jsem se ale naučil nebrat „to“ a „se“ zase tak vážně. Prostě jsem v roli konsteláře dělal to nejlepší, co jsem momentálně uměl.
Občas se sám sebe ptám, proč ty své pozdější vhledy mám jen sám pro sebe a neměl jsem je v dané situaci pro účastníky? Pak si ale říkám, že to tak asi mělo být, třeba k nim sami ještě nedozráli a tím pádem skrze mne nemohli přijít. Nebo si prostě na ně mají přijít sami. Sám sebe tak utěšuji, že snad nejsem zase takové konstelační dřevo, jak mi to můj vnitřní kritik občas dává najevo. No, sebelásku holt stále ještě nemám stoprocentní :-). Ale o tom tady ten můj článek úplně není.
Inspirace pro tento článek také vyplynula z dnešních konstelací. Vlastně…, už jsem ho měl v sobě sice dlouho, ale teprve teď jsem měl impuls ho napsat a sdílet. Je to článek o cestě člověka, ztracení a znovu nalezení lásky, svobody a blaženosti. Je také o trpělivosti a laskavosti k sobě.
Na začátku cesty člověka… teď by se dalo polemizovat o tom, jestli nějaký začátek vůbec existuje, když je prý život věčný a nekonečný… možná je to tedy spíš začátek současného příběhu. I v nekonečném Životě a Univerzu jsou příběhy které začínají a končí, alespoň zdánlivě.
Tak tedy, na začátku naší cesty jsme všichni byli svobodní, blažení a plní bezpodmínečné lásky. Byli jsme celiství. Ale také nezkušení, neviní a dalo by se říci naivní. V průběhu naší cesty jsme pak zažívali různé situace, zkušenosti a pocity, které pro nás někdy byly příliš zahlcující a tak jsme je odložili, schovali na později, do svého podvědomí. Tím jsme se ale postupně od lásky a svobody vzdalovat. Čím více takových zkušeností, tím vzdálenější jsme byli. Dokonce jsme se někdy natolik vzdálili, že jsme úplně zapoměli, že láska a svoboda existují.
Naštěstí jdeme každý jinou cestou, jsme jiné fázi cesty a naše cesty jsou různě dlouhé, takže vždy existují bytosti, které na lásku nezapoměli a nějakým způsobem nám připomínají, že láska, svoboda i blaženost v nás stále někde hluboko jsou. Jenže pro lidi, kteří jsou ztracení, je to pouze informace. Necítí to, jsou totiž velmi daleko od svého středu, kde se lze natyto kvality napojit. Často jsou tolik pohlceni bolestí, že je pro ně nějaká láska jako science fiction. Co s tím? Jak se znovu napojit?
Návodů v dnešní době najdete mnoho a mnoho z nich vypadá naprosto jednoduše. Jenže ono to zase tak jednoduché není. Nebo spíš ne tak rychlé, jak by většina z nás chtěla. Zkratky ale nehledejte, nemá to smysl. Na této naší cestě nelze nic ošidit. Ale můžete najít alespoň nějaký směr. Začátek provázku, díky kterému můžete začít klubko postupně rozmotávat.
Vzpomeňte si na to, jak jste se sem dostali. Co vás od lásky a svobody oddělilo? Byly to zážitky a zkušenosti, na které jste v daný okamžik prostě neměli energii a tak jste si je odložili na později. A právě tyto zážitky jsou drobečky na vaší cestě, které vás mohou dovést zpět do vašeho středu, k lásce, svobodě a blaženosti, jinými slovy k Bohu. Ale počítejte s tím, že je to cesta odvahy.
Tyto drobečky na vaší cestě musíte zase posbírat. Bez nich by vaše zkušenost nebyla kompletní. A není jich málo. Proto je třeba trpělivosti, vytrvalosti i laskavosti k sobě, když je to příliš těžké a jde to pomaleji, než byste si přáli. S každým sebraným a přijatým drobečkem ale roste vaše zkušenost, moudrost, síla, jste celistvější a probouzí se vaše vědomí. Probouzíte se z hlubokého spánku nevědomí. Očas vás ale napadne, jestli nebylo lepší, když jste spali. Ale někde hluboko v sobě víte, že ne. A tak sbíráte dál.
A pokud nějaký ten drobeček přeskočíte, tak vězte, že vás k němu život s láskou stejně zase dovede. Protože jinak by vás kousek chyběl. Nebyli byste celiství a nemohli byste dojít plnému prožitku lásky a celistvosti. Jinými slovy, prožitku Boha. Teď už ale vědomého, sebevědomého a zodpovědného za své tvoření.
My si někde hluboko v sobě pamatujeme jaké to bylo, cítit lásku, svobodu a blaženost. A tato vzpomínka nás nutká k tomu, znovu jí nalézt. Díky tomuto vnitřnímu nutkání, vnitřní touze, se všichni ztracení jednou vrátí zpět Domů. Někdo dříve a jiný později, ale nakonec postupně všichni. Chvilku si to pak užijeme a za chvíli nás bude zase volat další dobrodružství. To už je ale začátek zase jiného příběhu. Tento seriál pravděpodobně nikdy neskončí. Je to stále dokola. podobně jako v přírodě. Voda se vypaří, někde pak spadne jako déšť, vsákne se do země, pramen, potůček, říčka, řeka a šup zpátky do oceánu. Jindy se voda vypaří a rovnou naprší zpět do oceánu a řeku tak nezažije. Cesty života i lidí jsou různé a různě dlouhé…
Tento článek píšu jako inspiraci pro ty, kteří jsou netrpěliví, stále ještě hledají zkratky, chtějí něco přeskočit, něco vynechat, něčemu se vyhnout. Rozumím tomu, také to občas zkouším. Ale uvědomuji si, že bych se vlastně ošidil.
Lepší cesta je cesta trpělivosti, laskavosti k sobě. Naučit se brát vše jako hru. Jako děti jsme si také často na něco hráli. Někdy jsme tu hru brali i smrtelně vážně, ale zároveň jsme si jí užívali. Tak proč to nemít tak i teď?
A tak jak symbolizuje jeden symbol v Reiki „Bůh ve mě zdraví Boha v tobě“
Přeji šťastnou a radostnou cestu nekonečným životem 🙂
Jan