Nedávno jsem někomu nabídl, že by pro něj mohlo být přínosné, podívat se na své potíže, které momentálně řeší, s pomocí Rodinných konstelací. Jeho odpověď byla „Takovým věcem já nevěřím„.
Jenže co je to ta „Taková věc“ nebo co to „To“ čemu nevěří?
Mám pocit, že jsou někdy konstelace, ale i jiné podobné formy pomoci špatně chápány.
Lidé jsou spíše zvyklí dostávat i hledat pomoc z vnějšku. Nějaký lék nebo nějaký odborník, kamarád, rodič nám mohou pomoci. Ale rodinné konstelace? Práce s předky skrze jejich zástupce, když tito předci tam ani nejsou přítomní a navíc jsou často i po smrti? V konstelacích se navíc můžete setkat i s úplně abstraktními postavami, například s Bohem, Bohyní, Smrtí, ale také s bolavým kolenem, lahví alkoholu či s drogami, s neživými zástupci za domy, školy a tak podobně. Vždyť to ani nejde vědecky ověřit… Jak tomu má člověk věřit?
Jenže i konstelace se dají vyložit velmi pragmaticky. Stačí jen obrátit pozornost k sobě. Co se děje během konstelací? Něco tam prožíváme. Naše emoce, pocity už jsou snad uchopitelné, ne? A tyto prožitky s sebou přinášejí nějaké uvědomění. To je také celkem hmatatelné. Zkrátka a dobře, nemusíme konstelacím věřit, ale můžeme věřit svým pocitům, emocím i myšlenkám. Ty cítíme a uvědomujeme si je. A každá taková prožitá zkušenost nás obohacuje. I příjemná a možná ještě víc ty nepříjemné.
Je to o nás ne o konstelacích. Ty jsou poze prostředníkem, prstem který ukazuje na měsíc. Postavte několik lidí před stejný obraz a každý na něj bude reagovat jinak a každý bude vnímat jinou část obrazu. Je to zcela individuální.
A to je to, co mohou konstelace nabídnout. Archetypální i životní obrazy, které přinášejí zážitek, zkušenost a nabízejí nové úhly pohledu. Ať už se díváte jako divák, nebo stojíte v roli zástupce a nebo si stavíte své téma a díváte se na něj novou optikou. Všechny formy jsou přínosné.
A jestli je v tom nějaká ezoterika? Tomu už věřit nemusíte. Stačí, že cítíte to, co prožíváte a uvědomujete si své poznání.
Ano, ezoterika je také nedílnou součástí a nejen rodinných konstelací, ale celé existence a života. Jsou věci, jejichž existenci prostě nikdy vědecky nedokážeme. Toho se ale lidé vždy báli, protože v těchto oblastech nemají kontrolu a stávájí se tak malými, zranitelnými, vydáni všanc na milost a nemilost něčemu neuchopitelnému. Proto měla každá kultura své Bohy a svou víru v něco, co jim alespoň trochu dodávalo pocit bezpečí.
Pokud ještě vyslovujete věty typu „Tomu já nevěřím„, vzdáváte se odpovědnosti a máte tak stále tendenci odevzdávat svůj osud do rukou druhých. Těch, kterým momentálně věříte. Mnohem lepší ale je, přiznat si „Toho já se bojím, tak to zatím nechci zkoušet“. Tak se sice setkáte se svým strachem, ale zároveň máte možnost se svým strachem nějak vyrovnat, aby vás nebrzdil na cestě poznávání. Berete odpovědnost za svůj život do svých rukou.
Konstelace a ani nic jiného či nědko jiný vám nepomůže. Z venku vždy přichází pouze inspirace. Ale skutečná změna a zároveň svoboda i nezávislost je možná pouze tehdy, pokud vychází z vašeho nitra.
Už Ježíš prohlásil „To ne já, ale víra tvá tě uzdravila„. Skutečná víra ale vychází ze zkušenosti. Nebojme se tedy zkoušet a získávat zkušenosti. Skrze ně roste naše víra, vnitřní síla i síla tvořit svůj život.