„Rozmohl se nám tady takový nešvar. Terapie s dětmi!“
A co když je to naopak? Co kdyby mohly děti uzdravit nás, dospělé?
(určitě by to mohly dokázat, ty naše vnitřní)
Ten nadpis je samozřejmě nadnesený, ale dlouho jsem hledal vhodný název k tomuto článku, který zaujme a nasměruje čtenáře na další řádky, které jsou podle mne důležité především pro ty, kteří mají děti. Na druhou stranu mám pocit, že se to v současné době s úzkostí směrem k dětem také přehání. Často se jedná spíše o problémy rodičů, ale i učitelů, vychovatelů, různých terapeutů (včetně mě) a jiných dospělých, které se pak projektují do dětí. A děti nám to ve své spontánnosti úžasně zrcadlí. Rozhodně nechci tímto článkem popírat, že některé děti pomoc skutečně potřebují. Mým záměrem je, aby se dospělí nad tímto tématem hlouběji zamysleli. Je mi také jasné, že se tady pohybuji na tenkém ledě, protože je to velmi citlivé téma.
Občas se na mě obrátí nějaká maminka, které žádá o terapii pro své dítě. Jedná se o děti různých věkových kategorií, od malých, přes školní až po téměř dospělé. Jsem velmi opatrný ohledně terapií s dětmi. Pár terapií rodičů s dětmi i s dospívajícími jsem absolvoval, i když se na to nespecializuji, a v naprosté většině případů jsem dospěl k závěru, že terapii potřebují spíš rodiče, než děti.
I když byly i výjimky, některé děti byly této práci skutečně otevřené a samy chtěly něčemu lépe porozumět nebo něco změnit. V těchto případech měla tato práce úplně jinou, krásnou hravou až posvátnou energii. Úplně jsem pociťoval přítomnost jejich andělů.
Problémy s dětmi se ale v životě dějí. Jak k nim mohou rodiče přistoupit?
Jak mohou rodiče přistupovat k problémům svých dětí?
V rodinných konstelacích se ukazuje, že děti svými problémy často poukazují na nějaké trauma v rodinném systému. Dětem se pak velmi uleví, když se to v konstelaci ukáže a rodiče se na toto trauma otočí a začnou se s ním nějak vypořádávat. Děti se tak z této situace mohou uvolnit a nemusí už na skryté trauma poukazovat. Takže účast rodičů(e) na konstelacích (bez účasti dětí), může být příznivá pro takovouto situaci.
Rodiče si také musí uvědomit, že často do svých dětí promítají svá vlastní traumata a chtějí pak zabránit tomu, aby jejich děti zažívali, to co v minulosti oni. Díky tomu se snaží své děti manipulovat, aby je před něčím ochránili. Jenže to nikdy dětem ani rodičům nemůže přinést nic dobrého. Navíc rodiče v tomto případě vnímají realitu svého dítěte zkresleně, přes svůj vlastní filtr. Dítě může situaci vnímat úplně jinak, než jak to vnímá rodič. Rodič může mít pocit, že se jeho dítě trápí a přitom to dítě vnímá úplně jinak, nebo ne tak intenzivně.
Této situaci se do jisté míry mohou rodiče vyhnout, sebepoznáním a učením se vědomého přístupu sami k sobě. Rodiče se také musí vyrovnat se svými vlastními traumaty, aby je neprojektovali do svých dětí. Posílí tím i víru sebe, víru v život a víru k něčemu většímu, co nás přesahuje a s láskou vede životem. Díky tomu pak mohou dětem více ponechat jejich život a jejich výzvy tak jak je potřebují žít, aby se mohly naučit to, co se potřebují naučit. Silný a zdravý rodič se na dítě dívá s láskou, ať už se děje cokoliv a je tam pro něj, kdykoliv si dítě vyžádá jeho pozornost a lásku.
Znám jednu paní, která chodí s dítětem do poradny k psychologovi, kde se řeší to že ve škole její někdy agresivněji reaguje na jiné děti. Přitom paní zatím nedokáže vnímat souvislost, kdy ona sama má problém nastavit si hranice směrem ke svým sousedům. Ona je v tomto případě v opačné roli, je příliš smířlivá. Nemohla tedy zatím svým dětem předat tuto zkušenost zdravým způsobem.
V konstelacích se ukazuje, že funguje pouze to, když se děti pohybují směrem k rodičům a ne obráceně, aby rodiče šli za svými dětmi. Dítě své rodiče potřebuje a musí si říkat o své potřeby, rodiče ke svému přežití dítě nepotřebují. Pokud rodič například vyžaduje lásku svého dítěte, ukazuje to jeho vlastní zranění, má sám deficit lásky ke svým vlastním rodičům a k sobě samotnému. Každý rodič by si měl zvědomit svůj pravdivý vztah k vlastním rodičům. Problém je že tyto vztahy jsou často nevědomé a pravdivě se ukážou třeba až v konstelaci nebo jiné podobné terapii.
Dobré zkušenosti mám také s Astrotypy dětí (vypočítává se z data, času a místa narození). Je to hluboká typologie osobnosti. Astrotyp tak rodičům může pomoci lépe porozumět svému dítětí nebo dětem. Mohou lépe rozumět jeho potřebám i výzvám. Také způsobům, jakými se dítě s výzvami vyrovnává. Může mít totiž úplně jiný přístup k jejich řešení, než jeho rodiče. Rodiče mu tedy mohou vědomě ponechat jeho způsob. Je to vědomější přístup k rodičovství.
Pokud si rodič objednává astrotyp svých dětí, je vhodné dítě o tom informovat a u starších dětí si vyžádat i svolení. Patří to k etice této práce. Získávají totiž hlubší vhled do duše a cesty dítěte. Informace nebo žádost může znít například takto „Chci si nechat udělat výklad tvého Astrotypu, abych lépe porozuměl(a) tvým potřebám„.
Výklady astrotypů dělám buď osobně nebo písemně. Písemná forma je náročnější a tím pádem i dražší, ale zase se k ní můžete kdykoliv vracet. Bývá také podrobnější. Při osobním výkladu zase můžete klást otázky a výklad se lépe přizpůsobí aktuálním potřebám. Obě formy mají své výhody i nevýhody.
Jistě jsem zde zdaleka nevystihl všechny možnosti jak přistupovat k tomu, když se vašim dětem nedaří dobře. Každá situace je unikátní a potřebuje jedinečné řešení. Doporučuji tedy aby se situací zabývali nejprve sami rodiče, například formou konstelací, astrotypů nebo individuální terapie. A teprve potom, pokud to bude ještě situace vyžadovat, mohou hledat nějakou pomoc přímo pro dítě. Pokud se samozřejmě nejedná o nějaký akutní případ, kdy je pomoc nutná ihned. Proberte nejprve s dítětem jak problém vnímá a pak můžete zkusit dítěti pomoc nabídnout. Vnímejte, jestli ji skutečně vyžaduje a jestli z ní nemá nějaké obavy. Není úplně ideální, když dítě přijde na terapii se slovy „Jsem tady, protože to chce maminka nebo tatínek“ (většinou jsou to maminky). Dítě by mělo přijít s touhou, že chce něco změnit nebo něčemu lépe porozumět.
Problémy úplně malých dětí se mohou řešit například přes maminku. Malé děti jsou velice spontánní a většinou se jedná o zrcadlení rodičů. U starších už bývá problém více jejich.
Máme doma dvě úžasné andulky, které so občas milují a občas se klovnou nebo trochu poperou. Podobné je to i dětmi. Zažívají se svými vrstevníky i s dospělými různé situace, příjemné i nepříjemné a tak se učí. Občas si hrají společně, někdy se poperou, někdy jsou součástí party jindy se urazí a chtějí být samy. Je to tak v pořádku, netřeba do toho zasahovat. Neznamená to, že se trápí. Je to život.
Pokud se jedná o trauma, je to jiné. Trauma zastavuje vývoj. Něco se stále opakuje, není možné jít dál. Neuskutečňuje se učení a vývoj. Pak je to situace k řešení.
Tento článek berte jen jako inspiraci k zamyšlení, někdy může být vhodný i jiný přístup, než zde popisuji.
Jan Peterka