Žádný člověk se nenarodí zlý nebo depresivní. Veškerý hněv, nenávist, žárlivost, smutek, deprese a další podobné pocity pramení z bolesti a z traumat minulosti. Traumata a nevědomost jsou dvě hlavní příčiny všech našich utrpení. Díky nim se zacyklujeme ve svých problémech a nedaří se nám vystoupit z nich ven. Stále se opakujjí podobné situace, které nás bolí. Často kvůli nim obviňujeme sami sebe, své okolí, osud či Boha. Hledáme úlevu v konzumním způsobu života, ve sportu, zábavě, alkoholu, drogách všeho druhu, jídle, kariéře, cestování, útěcích a rozvodech, sexu, esoterice, televizi, mobilních telefonech či v mnoha jiných formách útěku od sebe. A říkáme tomu život. Děláme vše možné, jen abychom se vyhnuli nepříjemným pocitům. Jenže úleva je vždy pouze krátkodobá. Stále se nám vrací bolest či nespokojenost, nuda, strach, hněv a další podobné nepříjemné pocity.
Naše z knih a dalších medií vzdělané ego samozřejmě zná příčiny našich potíží, jenže stále neví co s nimi. Neustále nám nabízí nějaké návody, ale tak nějak moc nefungují. Není to divné? Je to tím, že naše ego je mladší než příčiny našich potíží. Jak by je tedy mohlo vyřešit? Jenže naše ego je velmi výkonné a snaženlivé a tak hledá a neustále se snaží. Ono za to nemůže, je to užitečný nástroj pro přežití. My ale nejsme ego, jen se s ním příliš ztotožňujeme.
Abychom našli skutečné příčiny našich potíží, potřebujeme nějakým způsobem ego obejít. Ego se v tu chvíli stává jen pozorovatelem. Jenže to není snadná a často už vůbec ne příjemná záležitost. Potkáváme se při tom s energiemi, pocity a někdy i vzpomínkami, které jsme vytlačili ze svého vědomí. Vytlačili jsme je z důvodu, že jsme v daný okamžik neměli sílu jim čelit. Odřízli jsme se tak od části své duše a vytvořili tak Viteál, který existuje mimo pole naší pozornosti. Tato část duše se nám ale v různých situacích opakovaně připomíná. Jenže tomu nerozumíme. Spojueme to se současnou situací, ale ten prožitek patří do minulosti. Takto s tím bohužel nemůžeme nic dělat.
Čím více takových Viteálů máme, tím méně energie máme pro svůj život tady a teď. Udržování těchto Viteálů mimo naše vědomí nás podvědomě stojí spoustu sil. Zároveň s tím ztrácíme sebedůvěru, která je potřebná pro řešení životních situací.
Naštěstí dnes existují nástroje-metody, které s léčbou traumatu mohou pomoci. Často se u svých klientů setkám s otázkou „jsem zvědavý(á), jestli „TO“ bude fungovat“. Jenže žádné „TO“ fungovat nemůže, pokud nefungujeme my sami. Ty metody jsou pouhým nástrojem, ale tvůrcem jsme neustále jenom my. My sami rozhodujeme o tom, jestli a jak „TO“ bude fungovat.
Léčba traumat není instatní záležitostí. Často nejprve hledáme zdroje síly, abychom se mohli na trauma jen podívat. Vyžaduje to pravidelnou a trpělivou práci, krůček za krůčkem pod vedením někoho zkušeného. Znovu a znovu, vždy o kousíček blíž se přibližujeme ke své potlačené-nechtěné části, až jí nakonec dokážeme přijmout a svou láskou jí integrovat jako zkušenost a zdroj síly. Délka této práce je velmi individuální. Někdy to může trvat i roky. A některá traumata můžeme zpracovávát i déle než jeden život. Tím nechci nikoho strašit, protože během této práce si zároveň můžeme i užívat radosti života. S pomocí této práce jen rozšiřujeme své možnosti. Mám zároveň zkušenost, že nástroje, které jsou v současné době k dispozici tuto práci velmi urychlují. Smyslem této práce také není vyřešit všechna traumata minulotsi, ale jen ta, která nás někde v současnosti brzdí a brání nám v tom, abychom se mohli radovat ze života.
Je důležité mít ve vědomí, že je to všechno je jen naše vlastní hra. My jsme stvořili problém a jedině my ho můžeme zase vyřešit. Zároveň s tím získáváme nějakou novou zkušenost, takže tento proces nemusíme vnímat jako negativní. Je to proces učení a naše duše se ráda učí. Učení by mělo přinášet radost, i když je někdy obtížné. Jen na sebe nesmíme tlačit a nesmíme se na sebe hněvat, když nám to hned nejde. Také se nesmíme srovnávat s ostatními. Během procesu učení člověk zažívá zvlety i pády, při kterých je důležité znovu se vyhoupnout do sedla. Tak dlouho, dokud člověk neuvolní zablokovanou energii, aby život mohl dál volně proudit a my jsme mohli vykročit z „neřešitelné“ situace.
Tato práce není o tom, že když si vše vyřešíte, tak už se vám nebude nic dít. Je to o tom, že budete životní situace zvládat s jinou energií. Můžete je zvládat s větším vnitřním klidem a beze strachu. Dokážete se o sebe opřít a na situace se dívat ze širší perspektivy s větším porozuměním a s láskou. Můžet v sobě nalézt víru v sebe, v život, v Univerzum, Boha… a tím pádem se cítit více v bezpečí. Rozhodně to stojí za to, mám to z vlastní zkušenosti!
Počítejte ale s tím, že se vám do této práce často nebude chtít. Různé formy útěku před vlastní odpovědností jsou v daný okamžik velmi přitažlivé a někdy jim podlehneme. Práce na sobě vyžaduje jistou disciplínu. Někde hluboko v sobě ale cítíme, že i když se nám nechce, potřebujeme to.
Důležitou podporou může být nějaký Učitel, Mistr, Guru který je v této práci o pár kroků před námi. Názor, že guru není potřeba podle mne není správný. V určité fázi vývoje je podle mne důležitý. Jen u něj nesmíme zamrznout navždy. Guru vás nesmí svazovat. Musíte mít možnost, kdykoliv od něj odejít nebo se i vrátit. Naše rebelství je také součástí této cesty a procesu učení. Náš učitel tu práci nemůže udělat za nás. Navíc cesta každého člověka je individuální. Ale může nám nabídnout inspiraci, motivaci a podporu. Jeho láska může pomoct otevřít vaše srdce, jeho klid vám může pomoci pocítit svůj vlastní klid. Náš učitel nás doprovází po určitou dobu, dokud to nezvládáme bez něj. Pak je důležité umět se s ním s láskou rozloučit a jít dál. mám i tu zkušenost, že jsem byl svým učitelem natolik načichlý, že jsem ho v sobě musel „zabít“, abych našel svou vlastní cestu. Byl to ale postupný proces.
Další častou příčinou utrpení je nezralost a nevědomost. Díváme se na situaci zúženým pohledem. Tomuto tématu se budu věnovat v některém z dalších příspěvků.
PS: Vše popsané jsou mé vlastní zkušenosti. Zároveň i moje schopnost je popsat je omezená. Berte je prosím jen jako inspiraci, ne jako dogma.