Je sobota, druhý říjnový den a venku je nádherně, svěží vzduch, slunce svítí. Na protějším domu rachotí dělníci, kteří dělají zateplení. Tento podzim je nádherný. Prý se má od příštího týdne začít ochlazovat a tak bych chtěl jít ven a užít si poslední zbytky letošního tepla, ale…
Dopíjím snídaňový čaj a projíždím příspěvky na facebooku. Narazil jsem najeden příspěvek ve skupině „Toulky Šumavou“, kde nějaká paní dala fotky od pramenů Vltavy, na kterých jsou vidět zbytky pahýlů po kůrovcích a pod nimi nový podrost. Paní napsala „Je to smutný pohled, ale i přesto je Šumava nádherná“. A v tu chvíli to přišlo! Nemůžu ven! Dal jsem si totiž vnitřní závazek, že pokud mě trkne nějaká inspirace, tak se o to s vámi podělím. Můj vnitřní terapeut mi to doporučil jako léčbu mé, někdy příliš velké, uzavřenosti. Mám se prý naučit sdílet sám sebe s ostatními, nenechávat si své zkušenosti pro sebe, protože prý jinak ochuzuji Univerzum o svůj díl. A tak jako poslušný pacient plním toto terapeutovo přání.
Nedávno jsem se všiml jedné ženy, kterou znám už delší dobu, že vypadá nějak jinak. Zdálo semi, že vyzařuje jinou energii, než dřív. A protože vím, že pracuje na svém osobním rozvoji, ihned mě napadlo, že se víc propojila s energií Bohyně. Přesně v ten okamžik se začala protahovat a bylo vidět, že jí bolí záda. Vnitřně jsem se usmál a řekl jsem si „Aha, i Bohyni mohou občas bolet záda“. Přišlo mi to krásné!
První Bohyně, se kterou se v životě setkáme, je naše máma. Společnost má tendenci maminky idealizovat. Mimochodem mám pocit, že to ženám a především matkám, ale i jejich dětem velmi škodí. Maminka je vyzvedávana jako milující, něžná, starostlivá žena, kterách chrání své dítě a udržuje ho v teple, bezpečí, hojnosti. To je lidský ideál, který by měla, podle měřítek společnosti, v co největší možné míře každá žena matka dosáhnout.
Výsledkem toho je, že se na konstelačních seminářích setkávají zoufalé ženy i muži, kteří hledají přesně takovou matku a zlobí se, že jejich vlastní máma taková nebyla. Ženy v rolích matek zase často žijí ve výčitkách, že nebyly dost dobrými matkami.
Pamatuji si na jeden rozhovor Berta Hellingera, otce Rodinných konstelací, který měl na semináři klidně 500 lidí a byl velkou autoritou ve svém oboru. Jeho slovo mělo opravdu velkou váhu! Jedna žena zrovna také bědovala, že není dost dobrou matkou a on jí na to řekl „Ano, nejsi!“. A to bylo celé. Nevím jak ta žena, ale já jsem to vnímal jako velmi osvobozující.
Tento týden pořádám kurz Klíče k životu na téma „Přijetí – Odpuštění“. Mám pocit, že je to úplně to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Přijmout se a odpustit. Přijmout se takový jaký jsem, bez jakýchkoliv podmínek a výčitek. Je to velká úleva a svoboda zároveň. Neznamená to, že se nebudu o nic snažit, ale motivace mého snažení tím získá úplně jinou energii.
A odpuštění? Často bývá mybně chápáno jako že máme někomu něco odpustit. Tak to ale nevnímám. Odpuštění vnímám tak, že si plně uvědomím to co prožívám ve spojitosti s nějakou situací, přijmu to, vědomě si to prožiju a díky tomu můžu jít dál. A té situaci, zážitku, zkušenosti, energii dám místo, které mu patří a pustím se toho, co už je minulostí. Jana Nováková nám na minulém kurzu na téma „Žít tady a teď“ dala jedno moto „Na tu horu jste jenom měli vylézt a ne jí sebou stále nosit“.
Příjměme tedy, že i Bohyni občas mohou bolet záda. Přijměme že v lese jsou mrtvé stromy. Přjměme, že maminka ne vždy má jenom dobrou náladu. Přijměme, že i my sami prožíváme různé pocity. Myslím, že se nám dost uleví. Klidně se snažme dělat to nejlepší, co umíme, ale neviňme se za neúspěchy a chyby. Chyby vlastně neexistují. To je lidský výmysl. Existují pouze zkušenosti.
Tak, ted to ještě vysdílím a půjdu se synem asi na dopravní hřiště. Přeji všem krásný den!
Jan