Když se zabýváte sebepoznáváním, osobní transformací a rozvojem, tak jako já už hodně dlouho, zažíváte někdy věci, které by z pohledu z venčí byly zralé pro doktora Choholouška. Ale vy uvnitř sebe víte, že je to ok. Asi je to nepřenositelné, člověk to musí zažít, ale pokusím se to alespoň trochu přiblížit.
Záměrně jsem to nazval „hněv“. Hněv je totiž vnitřní, ven neprojevený proces. Hněv podle čínské medicíny sídlí v játrech, což je jinový orgán. Jinová energie je „pasivní“. Opakem je Jangová energie, která je proaktivní. S tou souvisí například žlučník a s ním souvisí vztek, který už je projevený navenek (pokud ne, žlučník trpí).
Právě nedávno jsem v sobě pocítil silný hněv, který sice v mém životě s něčím souvisel, ale ocitl jsem se v zajímavé situaci. Nevěděl jsem co s ním, kam ho mám poslat. Ta situace za to vlastně ani nemohla, ta prostě existuje. Není to osobní, nic proti mě. Maximálně je to pouhé zrcadlo. Tak jo, kouknu se do zrcadla a co vidím? Sebe. To se tak holt stává. Jenže sám na sebe jsem se také nechtěl hněvat. To mi totiž nedělá dobře :-D. Tak co třeba na Boha? Nesmysl, ten s tím nemá co dělat. Nebo na osud? Jenže co to je? Dost nehmatatelné. Ještě jsou tu k dipsozici mí předci. Hmmm, na to už moc dlouho konsteluji a chodím na konstelace. To už mi taky nejde. Sakra! To je teda bezmoc!
Bingo!!! Bezmoc. A jsme u jádra pudla. Ono to vlastně vůbec není o hněvu. Hněv byl pouhým důsledkem pocitu bezmoci. Možná až zoufalství. A to už svojí adresu jistě někde má. Tu mi pomůže najít třeba „Klíč k životu„.
Takže přátelé, až se někdy budete vy, nebo někdo ve vašem okolí, hněvat, zkuste se nad tím pozastavit ještě před tím, než ten hněv někam budete adresovat. Dost možná si díky tomu můžete uvědomit, že to o hněvu vůbec není. Že velmi pravděpodobně je pod tím něco bolavého. A když vám to dojde, začnete se na to celé dívat víc očima lásky.