“Pokud se lidé snaží své dítě vychovávat ve fázi prožívání emocí, tak ho v tu chvíli vlastně znásilňují.”

Tato realita, ve které se právě nachází naše vědomí, má jednu výhodu. Můžeme zde věci rozdělovat, rozpitvávat, pojmenovávat a pozorovat z různých úhlú pohledu. Pojďme to tedy využít. Rozdělme si naše bytí na tři hlavní části; rozum, emoce a vědomí. Je totiž užitečné naučit se rozlišovat tyto tři části našeho bytí.

Rozumová část je někdy oslavována a jindy zase zatracována. Podobně jako oheň je to dobrý sluha, ale zlý pán. Podle čínské medicíny patří rozum (myšlení) k energii Ohně a je zároveň spojen s oblastí srdce. Pokud člověk hodně přemýšlí, zatěžuje tím oblast srdce. Proto je pro kardiaky (nejen pro ně) velmi přínosné, pokud se naučí takzvaně vypnout hlavu a jen tak být, třeba čumět doblba. Uleví tak svému srdci. Zvláště je to důležité v ohnivých obdobích (léto, poledne a jsou i onivé roky).
Někdy své myšlenky vědomě řídíme (při práci, učení), ale dost často si dělají co chtějí. To nás pak může vyčerpávat.
Z našich myšlenek mohou vyrůstat emoce, které ale většinou neodpovídají skutečné reálné situaci. Například nostalgie vyrůstá z minulosti a touhy míří do budoucnosti.
Říká se “buď rozumný” nebo “to je rozumný člověk”. Zde se předpokládá, že ten člověk má své myšlenky pod kontrolou. Také “chovej se rozumně”, jinými slovy “kontroluj své chování”. Což pro nás může být někdy užitečné, ale jindy zase škodlivé, pokud tím začneme potlačovat své přirozené potřeby.

Oproti tomu, emoce jsou nekontrolovatelné. Vynořují se a zase mizí jak se jim zachce. S pomocí svých myšlenek a cílených aktivit sice máme jistou možnost vědomě vyvolávat nějakou konkrétní emoci, ale není nikdy jisté, jestli se nám to podaří a už vůbec ne jak dlouho tu s námi tato emoce bude.
Mnoho emocí se vynořuje z našeho podvědomí, kde jsou uloženy naše zkušenosti z minulosti; například různá traumata, ale příjemné zážitky. Naše podvědomí má mnohonásobně větší sílu neš naše vědomí. Pokud se tedy emoce vynořují z podvědomí, bývají silné a i když se nám třeba nelíbí, nedaří se nám s tím nic dělat. Lidé často s emocemi, které se jim nelíbí, bojují, snaží se před nimi unuknout a mají pro to různé strategie (práce, zábava, sport, alkohol, drogy, ale i hněv a další). Do jisté míry se jim to může dařit, ale jen dočasně. Dříve nebo později je to nějakým způsobem stejně dostihne (deprese, nemoc, různé formy krizí…). Pokud emoce pramení z podvědomí, neodpovídají v danou chvíli skutečné realitě. Nic špatného se nám ve skutečnosti neděje, ale i přesto se nám nedaří dobře. Z našeho podvědomí se tak vynořuje něco, co si říká o pozornost. A přesně to také máme udělat! Dát tomu pozornost, neutíkat před tím. Jenže to není vždy snadné. Někdy dokonce potřebujeme pomoc a podporu. Také čas a trpělivou práci na sobě. V některých případech (hlavně u silných traumat) musíme postupovat pomalu a opatrně a mít u sebe někoho, kdo s tímto procesem má zkušenost.
Přirozené emoce odpovídají reálné situaci a nejsou negativní, pokud je můžeme spontáně prožít. Problém nastává, pokud je z jakéhokoliv důvodu začneme potlačovat. Dospělá populace má často z emocí strach, protože jsou chaotické, hlučné, nekontrolovatelné. Lidé si často tento strach nepřiznávají. Opět ho schovávají za různé strategie (například výchova). Už od malička tak v malých dětech prožívání emocí různým způsobem utlumují až potlačují. Když se malé dítě emotivně projeví (především zlost, pláč, ale i smutek), začnou ho dospělí často okřikovat nebo i bít. Při smutku zase povzbuzovat, aby nebylo smutné. Dělají to proto, protože sami mají s těmito emocemi problém a snaží se před nimi uniknout. Schovávají se ale za to, že dítě musí vychovávat a nebo mu tím dokonce “pomáhají”. Dítě ale nemá problém. Pro dítě je prožívání emocí přirozené. Jsou to spíš dospělí, kteří potřebují pomoc.
Pokud je dítě ve fázi prožívání emocí, tak ho ani vychovávat nemůžete. Můžete ho tak maximálně znásilnit, silou potlačit. Rozhodně to není výchova! Pokud chcete být dítěti v danou chvíli oporou, tak s ním prostě “jen” buďte a trpělivě vyčkejte až emoce odezní. Později si s ním o dané situaci můžete promluvit. Už vás totiž bude vnímat. Neodsuzujte dítě za prožité emoce, spíše proberrte danou situaci a vysvěteleta mu svůj postoj. Nečekejte ale, že vás vždy pochopí. O to tu nejde.

Třetí částí je takzvané Vědomí. Tato část bývá často nazývána “Pozorovatelem”. Předchozí dvě části nás vedou do přímého prožívání a tato část nám naopak dává možnost si poodstoupit a “jen” pozorovat. Dalo by se říci, že tato část patří Bohu nebo naší Duši. Je to část, která tady neustále je, pozoruje, nic nesoudí a je naprosto tichá. K této části se dostáváme v meditaci. Je to čirá pozornost. K této části toho moc napsat nemůžu, protože není rozumem uchopitelná. Je totiž větší! Můžeme si jí pouze všimnout, vystavit se jí. Není zde nic, co bychom mohli pochopit nebo čemu bychom měli porozumět. Můžeme zde jenom být a vnímat. Mám zkušenost, že se s touto častí člověk často spojuje nevědomě, kdykoliv je něčím ohromený, když zahlédne záblesky Božství. Je přínosné, pokud si tuto část začneme více uvědomovat.

Rubrika:

Štítek:

Archivy
Rubriky