Nedávno řekla mé partnerce její kamarádka, že se cítí přede mnou nesvá a bojí se, aby třeba neřekla nějaké sprosté slovo. Moje partnerka potvrdila, že když jsme se poznali, měla podobný pocit. Také si myslela, že nikdy nemluvím sprostě.

To mě inspirovalo k sepsání této “zpovědi” o části mé osobnosti. Samozřejmě ve mě existuje i ta část, která sprostá slova nepoužívá.

Jsem spíše introvert a uvědomuji si, že díky tomu jsem pro druhé asi dost těžko čitelný.
V minulosti jsem byl introvertní spíše ze strachu abych neodhalil své slabiny. V současné době už tento strach nemám zdaleka tak silný, aby mě omezoval, ale zároveň necítím potřebu stávat se extrovertním. Je to tak trochu i mojí pohodlností až leností. Často dělám jen to nejnutnější.

Mám velmi bohatý vnitřní život i zkušenosti a ven je pouštím jen když to situace vyžaduje. Což je mi občas vyčítáno. Možná k tomu přispívá i to, že jsem jedináček a hodně času jsem trávil jen sám se sebou. Asi díky tomu je pro mne vnitřní práce přirozená záležitost. Ale někdy zanedbávám svůj vnější svět. A v tom se učím nalézt rovnováhu. Někdo se spíš potřebuje obrátit dovnitř a já zase naopak ven. I z tohto důvodu píšu tato slova.

Jedno z přísloví říká “Kdo neumí, ten učí”. V osobním rozvoji, kterým se už dlouhou dobu zabývám, platí pravidlo, že průvodci, učitely, terapeuty a šamany se stávají především ti, kteří sami mají hodně problémů. To je i můj případ.
Při řešení svých problémů získávám zkušenosti, které pak využívám při práci s klienty. Díky těmto zkušenostem vím, že tato práce má smysl, protože osvobozuje. Je mi 51 let a cítím se teď mnohem lépe než za mlada. A když jsem dokázal spoustu svých věcí vyřešit já, obyčejný kluk z Prahy :-), tak to přece může dokázat každý! Pokud se pro to rozhodne a vytrvá.

Ať působím, jak působím, jsem člověk jako každý jiný a mám také problémy, které musím řešit. Někdy se zlobím a padají i sprostá slova. Ale i zde se ve mě něco změnilo. Dříve se mě hněv držel dlouhou dobu a někdy i narůstal. V současnosti ho projevím a za chvilku odezní. Dokonce si díky němu často něco uvědomím, nebo mě vyburcuje k nějaké akci.
Naučil jsem se nesoudit druhé. Jak bych také mohl? Vždyť vím, že to, co mi vadí na druhých vypovídá něco o mě samotném. Navíc jsem sám někdy, někde udělal něco podobného. Snažím se spíš uvidět to, co je pod tím (například bolest, strach…). Zároveň mi ale soucítění nebrání v tom, nastavit si hranice, je-li to třeba. A také samozřejmě můžu zaujmout i odmítavý postoj k něčemu, co se mnou není v souladu. Nebo se můžu vyhýbat lidem, se kterými se necítím dobře. Na to mám právo.

Dalším mým “hříchem” je pohodlnost a lenost. Proč bych se měl snažit, když je kolem tolik snaživých lidí :-D. Ale i zde už to vnímám jinak než dřív, kdy jsem se propadal do nudy až depresí z nenaplněnosti života. Práce a tvoření obohacuje mě samotného i druhé. Klidně se můžu rozhodnout nedělat nic a užívat si nicenedělání, tak jak to umějí například kočky a kocouři, bez jakýchkoliv výčitek a pocitů, že bych něco měl. A když si to opravdu dovolím, většinou se po nějaké době vynoří chuť něco dělat. Můžu se také rozhodnout překonat momentální nechuť a něco začít. Cokoliv. Rozhýbat se. Třeba umýt nádobí. Mám zkušenost, že když překonám počáteční nechuť a pohodlnost, tak mě ten pohyb, to dělání dokonce začne bavit a inspiruje mne k další akci.
Podobně je to s mojí introvezí. Když se začnu otevírat, jako teď při psaní těchto slov, tak si to dokonce začnu užívat. A třeba to inspiruje i někoho, kdo si to přečte.

Našel bych mnoho dalších svých “neřestí a nectností”, které by pan Špaček (bývalý poradce prezidenta Havla) asi nerozdýchal :-D. Nebudu vás zde všemi zatěžovat.

Jestli bych chtěl vyzdvihnout nějakou svojí přednost, tak je to nezaujatost. Už když jsem byl malý kluk a hrál jsem sám se sebou různé hry, nikdy jsem žádné straně nenadržoval. Hrál jsem mistrovství světa ve cvrnkacím fotbale a nebo jsem vedl války kovbojů a indiánů a nikdy jsem předem neurčoval vítěze. Měl jsem své favority, ale uměl jsem být absolutně nestranný. Ustál jsem, i když moji oblíbenci prohráli. To je teď velmi užitečná vlastnost pro mojí terapeutickou a konstelační práci s lidmi.
Mám zkušenosti, které pomáhají druhým při řešení jejich problémů, umím nehlédnout pod povrch lidí i situací, jsem vědomě napojený na energie, které přesahují tuto naší fyzickou realitu a dávají větší nadhled, ale na druhou stranu mám horší paměť, nepamatuji si jména lidí a díky tomu se někdy cítím nesvůj. Dokonce si nemohu někdy vzpomenout na jméno někoho, koho znám velmi dobře. Tak si to prosím neberte osobně.
Někdy mám vize, myšlenky, nápady, které se mi nedaří převést do slov a přijde mi to škoda. Se slovy mám vůbec problém, to je jinová energie a já jsem hodně jangový. Jsem spíše obrazový typ. Vždycky jsem měl hrůzu ze slohových cvičení a s písemného projevu. Gramatika mi dělá problém. Alw snažím se učit z odhalených chyb.
Na realizaci mnoha vizí a nápadů mi chybí energie. Jsem blíženec a přeskakuji často z jedné věci na druhou, je pro mě problém věci dokončovat. I když i to už jsem zlepšil. Nerad se dlouhodoběji k něčemu vážu. Ale na druhou stranu mi to dává jistou svobodu a volnost.

Jedno je jasné. Jsem kdo jsem a s nikým bych svůj život neměnil!!! To jsem věděl už od malinka i v těch nejtěžších chvílích.
Jednou jsem vyjádřil, před svým učitelem Janem Bílým, svojí obavu, kým budu v příštím životě. Jestli nebudu někým, koho teď soudím. A on mi řekl “Budeš to zase ty”. A to mi pomohlo.

Tímto dlouhým povídánm jsem vlastně chtěl zdělit jen jednu věc. Pokud se někdy zase potkáme, klidně buďte sami sebou. Určitě vás za to neodsoudím. Klidně si ulevte sprostým slovem. Chápu, že i etika má ve společnosti i ve vztazích své místo. Je hezké hrát různé hry a nasazovat masky. Skělá je i možnost mít tajemství. To v některých jiných realitách není možné. Takže si to užívejme.

I já se stále učím užívat si hru života.

Jan

Štítek:

Archivy
Rubriky